Rodina představuje pro dítě první a zásadní jistotu jeho života. Rozvod rodičů pak téměř bez výjimky ovlivní pocit bezpečí dítěte. Jak lze jeho negativní dopady zmírnit?

Patrně žádný rodič neplánuje svému dítěti působit trauma. Přesto se tomu v nějakém případě, kterým právě rozvod je, nedá zcela vyhnout. Lze ale bezpochyby přispět k tomu, aby vše proběhlo co nejcitlivěji a děti pocítily důsledky takové situace v co možná nejmenší míře. Co vše lze v tomto směru aktivně ovlivnit? Jakou formu rozvodu zvolit a jak jednat s dítětem? 

Faktory ovlivňující trauma dítěte

Dětští psychologové v souvislosti s rozvodem rodičů zmiňují několik faktorů, které mají vliv na způsob, jakým se s ním dítě vypořádá. Jsou jimi především věk a pohlaví dětí a samozřejmě zejména chování rodičů. Zastavíme se alespoň krátce u každého z nich. Hlavní pozornost ale chceme věnovat těm faktorům, které můžeme nejvíce ovlivnit.  

Pohlaví a věk dítěte

Věk a pohlaví dítěte jsou daní činitelé, na něž žádný vliv nemáte. Můžete se alespoň připravit, s jakými reakcemi dítěte jsou nejčastěji spojovány. Co se týká pohlaví dítěte, nedá se říct, že by chlapci zvládali rozchod rodičů lépe než dívky, nebo naopak. Z výzkumů ale vyplývá, že kluci mají větší tendence reagovat rizikovým a nebezpečným chováním.

Není pochyb, že děti různého věku vnímají rozvod různě. Možná pátráte po tom, jaký věk dítěte je pro rozvod “nejvhodnější” s tím, že byste s rozvodem do této doby třeba mohli počkat. Takovou úvahu ale odborníci nedoporučují. Dopady se mohou velmi lišit především s ohledem na to, jak rodiče konfliktní situaci zvládají. Budete-li tedy rozvod odsouvat, lze spíše předpokládat, že se budou rozpory prohlubovat a celý proces bude následně mnohem dramatičtější. 

Každý věk přináší různé možné reakce na traumatickou situaci. Dvou a tříleté děti se mohou vrátit na vývojově nižší úroveň, kdy opustí již nabyté dovednosti a začínají si například znovu cucat palec, mají potíže s pomočováním, či opouštějí stolovací návyky. Regresi, spolu s pocity viny či úzkostmi někdy můžeme pozorovat v této souvislosti také u předškolních dětí. Děti na prvním stupni školy se snaží situaci uchopit více rozumově, pochopit ji a někdy si ji spojují samy se sebou a se svým chováním. Odtud pak pramení pocity viny či sebeobviňování, někdy také snaha na sebe upoutávat pozornost. Nejvýraznější reakce na rozvod může přijít od adolescentů. Pokud obtížně zpracovávají rozchod rodičů, setkáváme se například s opožděnou adolescencí, kdy dítě v podstatě nechce vyspět. Častější je ovšem naopak předčasná vyspělost, při níž se dítě uchyluje k rádoby dospělému chování, experimentuje s drogami či alkoholem či se chová promiskuitně. 

Věku dítěte bychom měli uzpůsobit také to, jak dětem o rozvodu říct. U všech věkových kategorií bychom se měli řídit radou, že je třeba mluvit pravdu, nezabíhat do extrémních detailů a neočerňovat druhého partnera. Situaci se dá třeba vysvětlit poukázáním na neshody mezi rodiči a společnou dohodu na odděleném bydlení. Děti v jakémkoliv věku by měly získat ujištění o tom, že je mají oba rodiče rádi a že ony samy nemají na jejich rozchod žádný vliv

Chování rodičů před dítětem

Dostáváme se k zásadnímu faktoru, který určí, jaké následky si dítě z rozvodu odnese. Je jím chování rodičů, které sehrává klíčovou roli v celé situaci. 

Ve vztahu k dětem doporučují odborníci zvolit ohleduplné, láskyplné jednání a vždy se je snažit před jakýmikoliv konflikty uchránit. Před dítětem by k žádným hádkám ani vyostřené argumentaci nikdy nemělo docházet. Za vysloveně škodlivé jednání je odborníky považováno označování druhého rodiče za špatného, či dokonce nabádání k nějaké formě koalice s prvním rodičem. 

Vzájemné vztahy rodičů aneb jak se rozvést v klidu

Nalézt ten nejvhodnější způsob a přístup ke vzájemné komunikaci není zrovna jednoduché. Velice závisí na okolnostech vašeho společného soužití i rozvodového procesu. Zatímco některé páry volí nakonec přátelskou cestu, jiné skončí ve vzájemné ignoraci či pohrdání.

Asi nejužitečnějším přístupem, jaký lze v komunikaci během a zejména po rozvodu zaujmout, je snažit se co nejvíce oprostit od minulosti a zaměřovat se spíše na budoucnost. Nikdo ale nepopírá, že to vyžaduje nemalou dávku úsilí.

Také volba právní formy rozvodu má na situaci a atmosféru v rodině velmi podstatný vliv. Dle českého právního řádu rozlišujeme nespornou a spornou formu rozvodu. Rodiče někdy nechápou, jak by mohli nesporného rozvodu dosáhnout, když jsou u nich spory na denním pořádku. Jde ale o to, že i pro ně je tato rychlejší a finančně méně nákladná varianta přirozeně nejvýhodnější.  

Podmínkou je podání společného návrhu na rozvod a dosažení shody ohledně faktu, že došlo k rozvratu manželství. Dále musí být partneři schopni se dohodnout i na rozdělení majetku a výchově a výživě dětí. To, co se může zpočátku jevit jako nedosažitelný stav, lze ovšem například s pomocí mediátorů a kooperativně naladěných právníků docílit. Alespoň v zájmu dětí by se rodiče vždy měli o tuto variantu alespoň pokusit. 

Druhá možnost, kdy jeden z rodičů vystupuje jako žalobce a druhý odpůrce, často přináší roky hádek, zdlouhavých soudních procesů a nemalé výdaje. Po samotném rozvodu navíc nebude vypořádané společné jmění a toto budete muset řešit zvláštní dohodou nebo dokonce v dalším soudním řízení.

Péče o dítě po rozvodu

Jednou z nejtěžších věcí na rozvodu je dopad celé situace na děti a otázky ohledně toho, kde a s kým budou děti dále žít, jak se budou vídat s druhým rodičem a kdo a kolik bude platit na výživném. Dítě po rozvodu může být buď svěřeno do péče jednoho z rodičů, nebo i jiné osoby (např. pokud rodiče nežijí nebo nejsou schopni se o dítě starat). V tom případě má druhý z rodičů povinnost platit výživné.

Při střídavé výchově pobývá dítě střídavě stejné množství času u jednoho či druhého z rodičů, zpravidla po týdnu či 14 dnech. Aby ale skutečně fungovala a dítě z ní čerpalo (v rámci možností) samá pozitiva, musí na ní děti přistoupit dobrovolně, rodiče musí spolupracovat a nedělat si naschvály. Může se zdát, že např. velká vzdálenost bydlišť a docházka do dvou škol by mohla být pro dítě překážkou, ale ani taková praxe není výjimkou. Samozřejmě ale zachování stejné školy, koníčků, kamarádů je pro dítě variantou podstatně jednodušší. Obě bydliště by přitom měly nabízet dítěti jeho zázemí a vlastní prostor.  

Další, ač nepříliš známou, možností je společná péče. Ta vyžaduje, aby se společnou péčí souhlasili oba rodiče. Počítá se proto s tím, že rodiče spolu dobře komunikují a nepotřebují mít detailně upraveno, kdo a kdy o dítě bude pečovat ani kdo ho bude živit. Tato varianta se volí ve chvíli, kdy spolu rodiče zůstávají žít v jedné domácnosti, nebo alespoň poblíž.

V České republice stále nejčastější formou péče je takzvaná péče výlučná, kdy se dítě primárně svěřuje jednomu z rodičů. S druhým rodičem se pak vídá tak, jak stanovil soud, resp. jak se rodiče dohodli. Často se jedná například o každý druhý víkend a některý všední den odpoledne či i přes noc. Rodič, který se o dítě stará primárně, má zpravidla nárok na výživné ze strany druhého rodiče. Tato varianta se spíše doporučuje u velmi malých dětí, které byly doposud zvyklé převážně na péči matky. 

Ať už zvolíte kteroukoliv variantu, vězte, že samotnou dohodou na ní ulehčíte start do života jak svým dětem, tak i sobě. Ušetříte si též dlouhé roky soudních sporů, stresů, plateb znaleckých posudků a dalších nepříjemných souvislostí.